Psychosomatika očima fyzioterapeutky

Pojem psychosomatika pro mě znamená komplexnější pohled na zdravotní stav člověka. Zahrnuje jak tělo, tak i mysl. Současná medicína umí změřit různé části a částečky těla, ale mysl zatím detailně prozkoumaná a měřitelná není. V životě každého z nás přitom hraje velmi důležitou roli. Neměli bychom ji od těla oddělovat, ani v období nemoci, či po úrazech. Ba naopak, měli bychom ji „poslouchat “ mnohem více. Věnuji se fyzioterapii 10 let a za tu dobu jsem se setkala se spoustou pacientů s rozmanitými diagnózami v různých typech zařízení (nemocnice, rehabilitační ústavy, ambulance nebo stacionáře). Vždy jsem přemýšlela nad tím, proč se někteří nemocní rehabilitují a zlepšují rychle (jako mávnutím kouzelného proutku) a jiní, i přes veškerou péči ošetřujícího personálu, velmi pomalu nebo vůbec.

Zprvu jsem si myslela, že je nutné se odborně dovzdělat, abych mohla každému jednotlivci „ušít cvičení přesně na míru“, ale v tom to nebylo. U některých nemocných se terapie zefektivnila, ale u jiných se stejně nic výrazného nestalo. Začala jsem tedy s lidmi více komunikovat a někdy měl 10 minutový rozhovor větší léčebný efekt než půl hodiny aktivního cvičení. Jeden pacient potřeboval povídat i cvičit dohromady, jiný rehabilitace nesnášel a nejvíce se zlepšoval doma při práci na zahradě. Tak bych mohla popisovat další a další, ale o tom to není. Každý jsme prostě jiný a jedinečný, a tak bychom se měli i léčit.

Říkala jsem si, že by bylo super mít v ruce nějaký diagnostický nástroj (psychosomatické měřidlo), který by přesně ukázal, jak na tom zdravotně daný člověk je a co mu bude léčebně pomáhat.

Měla jsem velké štěstí, že jsem se dostala k barvové diagnostice a i díky ní k realizaci „psychosomatického měřidla“. Konečně existuje něco, co nám umožňuje přečíst naše "podvědomí". To je místo, kde se skrývá odpověď na správný způsob léčení našeho těla v období nemoci, či úrazu.

Bc. Pavla Šimonková, fyzioterapeutka

Psychosomatika očima psychologa

Přesnou definici, co to psychosomatika je, nechám povolanějším, protože jsem svým zaměřením a profesí „jenom psycholog“. Ve své praxi jsem se však nesetkal s tím, že by se na mě klienti obrátili s problémem životně „psychickým“ a přitom si jen tak mimochodem nepostěžovali na problémy se „svým tělem“. A když se nám společně povedlo najít pro předkládaný „psychologický“ problém reálné řešení (což nebylo vždy), tak při bilancování a uzavírání spolupráce avizovali, že se jim ulevilo „na duši i těle“, prostě celkově.

Spojitost, vzájemnou souvislost, ale i nezastupitelnost obou „částí člověka“ jsem si nakonec velmi často uvědomoval i sám na sobě. A protože jsem neuměl a neumím dodnes „výskat radostí“, když mě něco bolí (a je jedno, jestli na těle nebo duši) , nestejně tak neumím smutnit, když se mně a lidem kolem mě daří, obdivoval jsem se hercům, že s tím problém nemají, ale naopak to umí „věrně a autenticky prožívat“. Byl jsem proto rád, že jsem na vysoké škole nejen musel, ale mohl přičichnout k základům takových oborů, jako byla anatomie, fyziologie, neurologie, sexuologie apod. A protože jsem přece jen už „starší ročník“ a vyrůstal jsem na vesnici, velmi často se mi vybavovaly zážitky z doby „našeho pana doktora“. Při potížích se samozřejmě věnoval tělu. Prohlídl, poslouchal, prohmatal, měřil na hodinkách, koukal lžičkou do krku, ale taky se na všechno možné ptal z běžného života. Mě třeba, co a jak ve škole, kde a co jsem dělal s kluky, jestli mi máma uvařila něco dobrého, anebo jestli jsem už chytil toho tlouště v Dluhošově tůni. Prostě mi tak nějak „celému rozuměl a celého znal“. Bylo příjemné a uklidňující, když se mě dotýkal a stejně tak, když se mnou mluvil.

To jsou mé důvody, proč nejsem překvapený, že se pojem psychosomatiky skloňuje v odborné i laické veřejnosti stále častěji. Tak nějak jsem k tomu „celostnímu“ pohledu na člověka, v době zdraví i nemoci, inklinoval odmala. A když jsem si v podobě výsledků měření barvově asociační technikou ověřil banální fakt, že nejkvalitnějším, nejcitlivějším a nejinformovanějším orgánem toho, „jak na tom v životě jsme“, je náš mozek a naše vědomí, uklidnil jsem se úplně. Jednak proto, že jsem to už dávno nějak intuitivně cítil a jednak proto, že člověk opravdu žije svůj život jako celá a „nedělitelná bytost“. To urputné „dělení“ na všechny možné obory a přístupy bylo způsobeno jenom obrovskou lidskou potřebou a hladem po „dokonalém a detailním poznání“. Přichází tedy doba, kdy už člověka, způsoby pomoci a kvalitu jeho života můžeme zase dát dohromady.

 Jiří Šimonek, promovaný psycholog